Dlouho očekávaná návštěva

19. září 2016 v 21:36
Dlouho očekávaná návštěva
Měla jsem jednu kamarádku, která bydlela ve stejné ulici jako já. Naše domy stály jen několik metrů od sebe. Znali jsme se už od dětství. Měli spolu spoustu vzpomínek a nezapomenutelných chvil. Byla vždy jako moje sestra, stála mi po boku a když byla potřeba vždy mi naslouchala. Věděla o mně všechno a já o ní. S klidem můžu říci, že to byla opravdová kamarádka.
Jednu dobu byla strašně smutná a já nevěděla proč. Chtěla jsem ji pomoct, ale nedokázala, když mi to nechtěla říct. Nakonec mi to se slzami v očích pověděla. Měli se stěhovat. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce a po tvářích mi začli stékat slzy. V hlavě jsem měla tolik otázek a čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím mi bylo hůř. Mlčky jsem ji objala. Asi o měsíc později se odstěhovala stovky kilometrů ode mě.
Uběhlo pár let a já ji celou dobu neviděla. Byla to těžká ztráta, která se dotkla mého srdce. Zranilo mě to. A i o těch několik let později, jsem ji měla pořád v srdci a byla to pro mě stále sestřička.
Dnes nastal den, kdy měla dojet za mnou. Tak dlouho jsem na ni čekala a na tuhle chvíli. Byli jsme domluvené, že dojede ráno, tak hned jak jsem se nasnídala, tak jsem poklidila pokoj a běžela na nádrží. Čekala jsem asi 10 minut, potom zastavil vlak a začli z něho vystupovat lidi a konečně jsem spatřila i ji. Málem jsem ji nepoznala. Hodně se změnila a v tu chvíli mě napadlo, co když se i její povaha změnila? Co když už mě nebude brát takovou jaká jsem? Hned jak mě uviděla, tak se rozeběhla a objali jsme se. Měla jsem obrovskou radost, že mě brala pořád takovou jaká jsem. Za tuhle holku bych dala ruku do ohně.
Ten den jsme spolu strávili na naších místech, kde jsme v minulosti zanechali tolik vzpomínek a krásných chvílí. Bylo to úžasný mít zase vedle sebe člověka se kterým máte tolik společného od mala. Před kterým si na nic nehrajete a on vás právě za tohle má rád. Nikdy jsem lepší holku nepotkala.
 

Slovo: Navždy?

5. února 2016 v 22:46
Co si představíte pod slovem Navždy? Něco, co bude trvat věčně? Jo, to asi každý. Zkuste se nad tím trochu zamyslet. Když povím svému klukovi, že s ním chci být Navždy, je to vlastně opravdu tak? Když někoho milujete, tak s ním chcete být pořád a opravdu strašně moc dlouho, ale skutečně Navždy? Není to až moc dlouhá doba?


Střední škola

5. února 2016 v 20:57
Zvládla jsem přijímačky a byla přijata na obě školy. Měla jsem obrovskou radost, protože abych pravdu řekla, na přijímačky jsem se vůbec nepřipravovala. Ale proč to teď vytahovat? Jsem na škole, na kterou jsem si přála jít.
Strašně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem si zvykla. Kolektiv máme sice skvělí, ale měla jsem furt takový pocit, jako že tam nepatřím. Bála jsem se, že jsem se rozhodla špatně, že propadnu, že to tam nezvládnu a víte co? Potkala jsem ho na chodbě. Podíval se na mě a uviděla jsem v jeho očích takovou jiskru (víte co myslím) a potom ten úsměv, který patřil jenom mně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že sem patřím na tu školu a to díky němu. Mělo to tak být, měli jsme se tam potkat.
Je tak krásný, roztomilý, takový brouček prostě.. 😍💖 Každou noc o něm s ním. Nepřeju si nic jiného. Jenom jeho. Je tak dokonalí.. a slovo dokonalí ho stejně přesně nevystihuje. Je něco víc, něco, co nejde zdaleka popsat slovy. Kdyby byl můj, nedokážu si představit, jak bych byla šťastná, protože takový pocit štěstí jsem ještě nikdy nezažila. Já ale věřím, protože to je asi to jediné co v tuhle chvíli můžu dělat. Věřím a doufám, že jednou budeme spolu.
 


Lost

3. srpna 2015 v 22:22 | I.
Ztráta..
Každý to zažil a proto jsem se rozhodla o tomhle kousek napsat. Nedávno se mi to stalo, ale nebyla to ztráta, jakože bych ztratila peníze, telefon a nebo klíče. Byla to ztráta, která se mě dotkla, hluboce mi zasáhla do života a podepsala se na mém srdci. Něco s čím jsem se nemohla za žádnou cenu vyrovnat. ,,Něco, co prostě patří ke mně". ..říkala jsem si. Ztratila jsem přítele.
Byl to člověk, pro kterého jsem byla schopná všeho, jako opravdu všeho. Několikrát jsem mu dělala úkol, i když to pro mě byla maličkost. Úkoly mi ani tolik nevadily, spíš jsem ze začátku byla ráda, že se ještě sblížíme. Několikrát jsem kvůli němu lhala mamince, i když to nebylo tolik nutné, spíš proto, že by měla otázky tipu: ,,Vy spolu chodíte?" Kdyby ano, klidně bych ji řekla pravdu, ale my byli kamarádi a mě by tyhle otázky ranily. Několikrát jsem se kvůli němu pohádala se svou nejlepší kamarádkou. Probrečela celé noci, že ho nemůžu mít. Ve škole chodila plakat na záchod a spoustu jiných věcí.. Vždycky jsem mu vyhověla a nebo se o to ze všech sil pokoušela. Vždycky poděkoval, ale ke konci mi přišlo, že už to bral jaksi automaticky.
Často jsem si říkala, jak je pro mě málo být s ním kamarádka, že bych s ním potřebovala chodit a trápilo mě to. Měla jsem strašnou potřebu ho držet za ruku, objímat ho, mazlit se s ním, ale toho jsem se nikdy nedočkala. Trápilo mě to dva a půl roku, možná tři roky.. jo, tak dlouho jsem o něj bojovala..
Jenomže nedávno se mezi námi něco stalo, ani přesně nevím co. Nepromluvili jsme si o tom, jenom mi napsal, že bude pro oba lepší, když se budeme ignorovat. Měla jsem chuť svůj notebook rozšlapat. Chtěla jsem si s ním okamžitě promluvit, ale nešlo to, už mi od té doby nenapsal.
Jak jsem si říkala dřív, že je někdo úplně hloupý, když si chce kvůli klukovi ublížit nebo se dokoce zabít.. a víte co vám můžu říct? Není to hloupost.. já tu chuť měla taky. Přemýšlela jsem, jaké by to asi bylo, kdybych skočila z okna. Jaké by to pro něj bylo. Jestli by mu ukápla slza a litoval by toho.. Napadlo mě, že bych napsala i různé vzkazy.. Třeba mu: ..že ho strašně miluju, že jsem pro něj byla schopná udělat všechno, ale že si toho nikdy nevážil, ale že to přehlížení a všechno jsem už nevydržela.. a prostě bych se rozepsala a vypsala veškeré emoce.. Jenomže potom jsem si řekla, že i kdyby plakal a litoval toho, ranilo by mě to taky. Tak jsem ho nechala jít, ať mě ignoruje, když to dokáže a když to tak chce, protože nic by mě nebolelo víc než to, že se trápí po boku mě.. A tak odešel z mého života.


Kam dál